Na Březník v zimě pěšky
Začalo to dotazem ve skupině "Toulky Šumavou" na Facebooku.
Ptal jsem se, zda je Březník dostupný i pro pěší a k tomu přidal svoji listopadovou fotku Luzenského potoka na Březníku. Právě tato fotka měla být mojí motivací.
Luzenský potok, Březník 11/2020
Toulkaří ihned reagovali a posílali odpovědi, že doporučjí sněžnice, že bez sněžnic to nejde a ať jedu na běžkách. Jenže já běžky nemám a také bych rád volil méně frekventovanou trasu, než je magistrála na Březník. Taky si vzpomínám, že když jsme před 12 lety měli soustředění s klukama z fotbalu na Srní a jezdili jsme celé 4 dny jen na běžkách, že jsem kolikrát přijel až po večeři a nic na mě nezbylo.
Koupil jsem si tedy sněžnice a hůlky, protože to už se v životě neztratí. Tak nějak za rozumný peníz ve výprodeji v síti Sportisimo. Kdyby někdo chtěl znát přesně model tak se jedná o Gabel Explorer, s délkou 78cm a univerzální velikosti nohy od 38 do 49 - v lednovém výprodeji za 1.999,-.
Vzal jsem si na pátek dovolenou, to abych na Modravě vlastně vůbec zaparkoval a užil si většího klidu než o víkendu.
V 8:30 na Modravě začalo zpoza všech kopců vycházet slunce a já si ještě to ráno užíval s foťákem a fotil okolo parkoviště.
Pak jsem se vydal po svých přes Cikánskou slať na Březník. Rád se držím pravidel a nedává mi smysl je porušovat v tom, že se vydám po modré a budu šlapat v čerstvě upravené trase pro běžky. To za poslední dobu udělalo až moc lidí a je to fakt hloupé. Proto věřím, že tento text bude pro všechny takovým malým usměrněním.
Na začátku je hned prudký kopec, ten jsem si se zátěží cca 10kg celkem vychutnal a po 1,5km v lehce vyšlapané trase si říkám, že bych vlastně už mohl nasadit sněžnice. Poprvé v životě. Ten správnej grif ještě musím poladit, ale celkem se mi ulevilo a zrychlil jsem tempo. Propadal jsem se cca 5 cm a šlo se fakt hezky. Pak ale přišla chvíle, kdy už to dotyčný přede mnou vzdal a otočil se, alespoň dle stop. Dál už žádné nevedly. Musel jsem si tedy cestu vyšlapávat sám a zde začal boj sám se sebou a s vůlí.
Před Cikánskou slatí jsem našel stopu pravděpodobně vlka (dle odhadů znalců Karkyse a spol.) a začal jsem mít lehké obavy, jestli vůbec někam dojdu.
Navíc mezi Roklanem a Luzným se stahovala obrovská černá mračna a vypadalo to, že přijde nepříjemná bílá tma. Přešel sem do režimu, kdy jsem každých 250m musel dát pauzu a vydýchávat se.
A když jsem byl 1,5km od cíle a zabořila se mi jedna hůlka do navátého sněhu 1,30m pod pokrývku, tak jsem to vzdal...
S odstupem času toho asi nelituji, užil jsem si úžasný kus zasněžené přírody, získal první zkušenost na sněžnicích, ale hlavně jsem dal na svůj rozum. Díky tomu jsem ve zdraví došel zpět. Možná, že kdybych neměl s sebou stativ, foťák, objektivy, svačinu a tolik pití, tak bych to zvládl. Možná nejít sám, bylo by to také snažší, ale když jsem si v hlavě promítal, že zde není signál a pravděpodobně tu samou trasu dnes už nikdo jiný nepůjde, nebyla jiná správná volba, než se otočit. Ostatně článků a reportáží o turistech, kteří přecenili své vlastní síly, bylo v poslední době až až
I tak to byl zážitek a věřím, že může býti ponaučením i pro ostatní. Proto jsem se dnes trochu rozepsal.
Tak zase příště ahoj
A tomuhle už se dnes směju :)))
