Ahoj,
jmenuji se Šimon Bukovský, je mi 23 let a jsem rodilý Plzeňák.
jmenuji se Šimon Bukovský, je mi 23 let a jsem rodilý Plzeňák.
Co se fotovýbavy týče, tak tady nejspíše překvapím a možná trochu zklamu (ikdyž doufám, že ne). Doufám, že mnohé neodradím, páč stále fotím na snad nejobyčejnější zrcadlovku, co může být, a to na Nikon d3300 se seťákem 18-55 mm f3,5-5,6. Hodněkrát už jsem přemýšlel o lepším a novějším modelu, ale mít moc chytrý foťák, co půlku práce udělá za vás, by byla nuda, ne? Čím víc práce s fotkou, tím větší je to zábava. O tom ta láska k focení přece je. !
Mám k němu ještě teleobjektiv od Tamronu 70-300 mm f4-5,6 a nějaké Hoya a Haida filtry, Lowepro brašny, kabelové spouště, dálkové odpalovače a podobné příslušenství, také Peak Design clip a hlavně celkem skladný stativ od Vanguarda. Mám taky starou analogovou Exaktu, na kterou fotím v rámci svého projektu #okemexakty, ale v poslední době jsem to bohužel hodně flákal.
Fotografování se věnuji přes 4 roky. Během křižování Šumavou s krosnou na zádech a spoustou úžasných zážitků kolem sebe jsem se rozhodl, že by bylo skvělé začít tyto zážitky dokumentovat a zprostředkovat je ostatním, kteří třeba nemají tolik štěstí a nemůžou se na ta místa sami podívat. Sám jsem totiž dobře věděl, jak dovede taková pěkná fotka pozvednout náladu.
Tak jsem si různě půjčoval takové ty lepší kompakty a snažil se pomalu zdokonalovat. Zlom přišel v roce 2016, kdy jsem si kvůli cestě do Dolomit koupil tu úplně základní zrcadlovku, která mi shodou okolností vydržela dodnes. Myslím, že jsem z ní dostal absolutní maximum.
Baví mě hledání nových míst a netradičních úhlů pohledu. Fotím převážně jen západy, noc a východy, protože je to většinou intenzivnější dobrodrůžo než přes den.
Editaci využívám hlavně k eliminování nedostatků foťáku, tj. malý dynamický rozsah a rozlišení. Z toho důvodu nejčastěji skládám do panoramat, čímž si dovedu i celkem suplovat absenci pořádného širokoúhlého objektivu. Ke skládání a editaci používám Photoshop s pluginy Nik Collection a Luminar.
NEJOBLÍBENĚJŠÍ
• Vrchol
Vybrat nejoblíbenější vrchol asi nepůjde, myslím, že úplně každý vrchol na Šumavě by si zasloužil zmínit, protože se ke každému vážou nějaké zajímavé příběhy (ať moje nebo historické) a scenerie. Ale když to musí být, tak volím Luzný. Váže se k němu totiž jedno dětské trauma (bylo my asi 12), když jsme jeho vrchol úprkem opuštěli v obležení hromů a blesků v naší těsné blízkosti. A jelikož je Luzný z české strany stále celkem nedosažitelný, tak si zaslouží být zvolen. Dětské bouřkové trauma mimochodem vyléčila snaha je později začít fotit.
• Část Šumavy
Zcela jistě celá celičká, ale nejvíce si vážím méně navštěvovaných koutů, které samozřejmě nemůžu zmínit, protože by už nebyly méně navštěvované.
• Podnik
V létě jsem prvně navštívil sušický Pivovar U Švelchů a můžu na něj jedině pět oslavné ódy. Jen je tam za běžných okolností permanentně narváno, holt nejsem jediný, komu tam chutná.
• Obec
Doufám, že se počítají i zaniké obce, kterých je po šumavských krajinách rozprostřeno nesmírně moc. Z nich bych vypíchl zanikou obec Krásná Hora nedaleko Nového Údolí. Zde jsem totiž nocoval a během toho zažil věci, které si nedovedu logicky vysvětlit, což je pro mě jako ryzího realistu a logika dosti neobvyklé. Mimochodem můj kamarád @r.i.z.e.k (od kterého je fotka, na které jsem) toto místo označil za děsivé i přes den. Zážitky můžu převyprávět, když bude zájem . K zaniklým osadám je třeba dodat, že jsem moc rád za šumavského patriota pana Kintzla a jeho pořad „Zmizelá Šumava“.
• Appka
Přestože se snažím většinu šumavské mapy nosit v hlavě, tak se „Mapy.cz“ k hledání nových míst rozhodně hodí.
ŠUMAVSKÝ ZÁŽITEK A SEN
• Zážitek
Nejhezčím zážitkem byly asi perseidy na kepelském Zhůří před dvěma lety. Nafotil jsem si mléčnou dráhu a pak jsem jen ležel ve spacáku na zemi a koukal na oblohu, na to fantastické přírodní 4D kino. Dodneška si pamatuji, že mi nad hlavou prolétlo 286 perseidů než jsem usnul. Ale hezkých zážitků je na Šumavě vždy spousta.
• Sen
Aby se sny splnily, tak se nemají prozrazovat. Ale mám jeden cíl: Chci za den přejít celou Šumavu od jihu na sever (tj. asi 80 km) a pěkně si ten den profotit od noci, přes východ a západ slunce až do další noci. A není to tak nereálné, jak se může zdát.
INSPIRACE
• Proč zrovna Šumava
Na Šumavu jezdím od mala, je to pro plzeňáka asi nejbližší cíl. Navic je krásná, rozlehlá a vždy se najde něco nového, co se dá prozkoumat.
• Co nebo kdo tě ve focení inspiruje / Kde hledáš inspiraci pro focení
Příroda kolem je vždy dostatečnou inspirací, navíc je to ona, kdo kreslí ty nádherné snímky, a ne já :-)
ANKETA
• Východ slunce vs západ slunce
Obojí je nesmírně pěkné, ale spíše východ. Ranní probouzející se krajina má velké kouzlo a všude je velký klid, takže ideální relax.
• Východ slunce vs západ slunce
Obojí je nesmírně pěkné, ale spíše východ. Ranní probouzející se krajina má velké kouzlo a všude je velký klid, takže ideální relax.
• Zrcadlovka vs bezzrcadlovka:
Byť jí nevlastním, tak myslím, že bezzrcadlovka je budoucnost fotografie.
• Zoom objektiv vs pevné sklo
Každé se hodí na něco jiného. Pokrýt více pevnými skly rozsah zoomu je hezká představa, ale kapku drahá.
• Řízek vs svíčková
Obojí je maso a já zbožňuji steaky
• Plzeň 12 vs Kozel 11 - Plznička!
• Patří ananas na pizzu:
Nejsem zrovna fanoušek Havaj pizzy
KOMENTÁŘE K FOTOGRAFIÍM
• Na nejúspěšnější fotku se můžeme podívat ze dvou hledisek. Osobně za nejúspěšnější považuji „Předvečerní mlhy v Jezerní stěně nad Černým jezerem“, protože si získala obrovské množství fanoušků a dostala se na výstavu s dražbou pro dobrou věc. Také se tiskem pomalu dostává do dalších a dalších bytů, což mě nesmírně těší, protože dělá lidem radost. Mlhy se tehdy po svahu hnaly obrovskou rychlostí a co vteřinu byla scenerie úplně jiná. Jsem proto strašně rád, že se mi je i přes to podařilo složit do panoramy a sám se právě touto fotkou často rád kochám.
Druhým úhlem pohledu úspěšnosti je úspěch na IG, kde vítězí Chalupská slať. Vracel jsem se tam opakovaně, než mi přišlo to pravé vysněné decentní světlo z boku. Opět promrzlé ruce i nohy a z toho nádherný snímek.
• Jako mojí nejoblíbenější bych pak asi označil celkem nedávnou fotku ze Suchých Studánek. Vůbec jsem netušil, že je v místech této zaniklé obce celkem slušný mokřad, který mi následně nesmírně učaroval. Nemohl jsem se odtamtud vůbec odtrhnout. Světla a stíny vycházejícího slunce hrající si v mokré trávě v popředí snímku na schovávanou mě asi nikdy nepřestanou bavit.
• Mrazivé březnové ráno na Sedle. Předchozí večer a noc jsem fotil Kašperk z Pustého Hrádku, abych se pak po půlnoci vydal sám vstříc zvukům jelenů a přes vychřicí popadané stromy na Sedlo v představě, jak si vycvaknu mléčnou dráhu nad Kašperkem. Světelné znečištění a oslnění měsícem však bylo té noci větší, než jsem čekal, a fotit toho nešlo tolik, co jsem chtěl. Jenže co teď, očekával jsem, že budu v poklidu fotit až do rána, jako jsem už mnohokrát fotil, ale najdnou jsem neměl co dělat a s nocováním jsem nepočítal. Už nevím, kolikrát jsem vyběhnul na rozhlednu a zase dolů, abych nezmrznul, ale málo to zrovna nebylo. Všechno to utrpení prochladajících končetin se ale vyplatilo, jen co sluníčko začalo vycházet a kouzlit. Stejně jako příroda na snímku jsem chytal na tváři první paprsky, aby mne ohřály.
• Někdy je třeba se pro fotku plazit. Toto panorama by se dalo pojmenovat jako z cyklu „Okem brouka na pařezu“. Zapadající slunce mezi stromy pěkně barvilo vysokou suchou trávu a mě se strašně líbilo. Dlouho jsem špekuloval, jak zachytit ty pravé emoce, až jsem zalehl do trávy, nasadil teleobjektiv, opřel se jedním loktem o pařez a začal cvakat netradiční formu panoramy. Tak doufám, že se mi emoce dané scény podařilo zachytit správně :-)
BONUS - Šumavský zážitek
Krásná Hora
Psal se rok 2017 a já jsem chtěl toho léta překonat svůj dosavadní rekord v počtu kilometrů a navýšit ho na 60 km za den (tehdy teprve 60 😁). Abych nemusel jít se stanem, vybral jsem si za cíl Poledník, kde se dá pohodlně spát pod střechou jen ve spacáku. Následně jsem hledal optimální místo startu, abych dosáhl kýžených šedesáti kilometrů. Volba padla na zaniklou obec Krásná Hora, kde je turistický přístřešek.
K večeru jsem dojel vlakem do Nového Údolí a využil místní restaurace k večeři, abych na Krásné Hoře mohl jít rovnou spát. Pak hned krosnu na záda, abych těch pět kilometrů na Krásnou Horu došel pohodlně do setmění. Překročit Studenou Vltavu, minout její Spálený luh a brzy pak i Spálenec.
Krásná Hora neboli Schönberg byla osada založená kolem roku 1710 na svazích obrácených do Bavorska. Dělila se na tři části: Horní a Dolní Krásnou Horu a již zmíněný Spálenec. Jednotlivé usedlosti byly roztroušené po stráních a od hlavní cesty k nim vedly jednotlivé odbočky. Nad osadou Horní Krásné Hory stojí doposud tajemné skalní návrší Kamenná hlava (via stránky NP Šumava).
Minul jsem rozcestí V Podkově v oblasti bývalé Dolní Krásné Hory a blížil se ke svému cíli. Brzy se ve svahu nade mnou po pravé ruce objevila první ze dvou dochovaných ruin původních domů. Tyto dvě stavby se dochovaly, protože je využívala Pohraniční stráž. Za zatáčkou po levé ruce vykoukla i druhá ruina větší a zachovalejší budovy Pohraniční stráže. Minul jsem pomník strážmistra Jindřicha Vrabce, který byl při noční službě zasažen bleskem, a po dalších 100 metrech jsem už byl v centru bývalé Horní Krásné Hory ve svém nocležišti.
Spaní jsem si udělal pod tehdy novým turistickým přístřeškem. Tato de facto pergola s polovalbovou střechou je ze dvou stran zabedněna prkenným obkladem (tzv. na peření), čímž vzniká kýžené závětří. Spacák jsem si tedy rozložil na stůl co nejvíce do rohu, aby na mne co nejméně foukalo.
Západ slunce přešel v šero a šero následně v noc. V okruhu alespoň pěti kilometrů jsem byl sám a natěšený na spánek. Rozpadlé ruiny ani pomník v těsné blízkosti na dohled mne nijak netrápili. Více mi v danou chvíli vadilo velice intenzivní světlo svítící až ke mně přes údolí z německé obce Bischofsreut. Netuším, proč tak šajnili! Přešla půlnoc a německá světla vydržela svítit až do jedné v noci. Celou dobu jsem pořádně nezaspal, světlo bylo až příliš moc intenzivní. Ležel jsem a poslouchal na sebe bekající srnce směrem od té údajně tajemné Kamenné Hlavy. Cítil jsem se nesvůj, protože jsem chtěl vstávat už v půl páté a věděl jsem, že na 60 kilometrů potřebuji nabrat nějakou energii. Okolo jedné hodiny tedy světla na německé straně Šumavy zhasla a já po chvilce konečně usnul.
Nebylo mi však dáno! Ze spánku mě probudilo bouchání přímo za mou hlavou. Kouknul jsem se na mobil, bylo půl třetí v noci.
"To bude srnec!" napadlo mne, protože jsem jich měl asi plnou hlavu z jejich zvukového koncertu při mém usínání. Nevím, co mě to popadlo, ale chtěl jsem ho vidět. V danou chvíli jsem necítil strach, ačkoliv si to dneska nedovedu vysvětlit. Začal jsem tedy rozepínat spacák, abych se vyhrabal ven. Hmátnul jsem po čelovce a hop z tepla mého spacáku. Najednou ticho! Krajina byla klidná a tichá. Nikde se nepohnul ani lístek! Zatímco jsem se hrabal ze spacáku a byl ohlušen zvukem zipu a šustění spacáku, nevšiml jsem si, že bouchání za mou hlavou ustalo!
"Musel jsem ho vyplašit," říkal jsem si pro sebe stále s myšlenkami na srnce. Když už jsem byl venku ze spacáku, rozsvítil jsem čelovku a opustil závětří přístřešku. Kužel světla z čelovky prostupoval tmou a hledal jediný náznak pohybu. Obešel jsem přístřešek! Vyšel kousek do louky! Pár metrů po cestě sem i tam! Nikde nic, klidná noční krajina.
Nechápal jsem, co mě mohlo probudit a co způsobilo to bouchání, ale snažil jsem se to nevnímat a moc nad tím nedumat. Vlezl jsem zpět pod turistický přístřešek a zaplul do spacáku. Znovu jsem usnul.
Ouha! Zase ten zvuk! Nevím jak dlouho jsem spal, ale měl jsem pocit, že jen pár minut. Spánek byl ještě velmi lehký, a tak mne zvuk probudil takřka okamžitě a napnul všechny mé smysly.
"Pokud bych nějaké zvíře vyplašil, určitě by se nevrátilo," problesklo mi hlavou a zaposlouchal jsem se do onoho bušení za mou hlavou.
Připomínalo mi to dítě, které si hraje s kusem klacku a jezdí s ním po dřevěném bednění. Klacek na hraně každého prkna vždy skočí na ten další s výmluvným klapnutím. Něco jako přejíždět po staré
valše na praní. KLAP! KLAP! KLAP! KLAP! Jak klacek jede odshora dolů, pak na pár vteřin ticho, jako by dítě znovu zvedlo svou ručičku, a pak opět série klepání, jako by klacek přejížděl po dřevěném bednění opět dolů.
"Je to jen větev!" Ozval se racionální človíček v mé hlavě a já opět sáhl po čelovce a vyskočil ze spacáku, abych se ujistil. Tentokrát jsem vyběhl mnohem rychleji, ale také hlasitěji. Posvítil jsem si za dřevěné bednění!
Klepání mezitím opět přestalo! Svým vlastním hlukem jsem vždy bohužel prošvihl přesnou chvíli, kdy klepání skončilo. Vyrážel jsem ze spacáku během klepání a když ustal hluk spacáku a zipů, žádné klepání už slyšet nebylo. Opět jen klid!
Zkontroloval jsem pečlivě prostor za bedněním, ale žádné větve, které by mohly do přístřešku narážet jsem nenašel. Však byl taky přístřešek nový a nedávno stavěný, a tak si tam hloží a náletové stromky ještě nenašly cestu (dnes už je to jistě jinak).
Opět jsem se vrátil pod přístřešek. Nyní bylo o něco náročnější mít čistou mysl. Stále se mi do hlavy drala myšlenka, jak je to možné a co za zvuk to dělá, že se opakuje a budí mne. Nechápu, jak jsem to dokázal, ale opět jsem usnul. Nejspíš jsem se přesvědčil, že potřetí už se to stát nemůže...
Klap, klap, klap, klap! Zvuk dítěte hrajícího si s klackem se ozval potřetí a opět mě vytrhl z lehkého spaní. Kouknu na mobil. Je něco po třetí. Rozhodl jsem se, že už ze spacáku nevylezu a počkám. Klap, klap, klap, klap! Stále dokola.
Ale ne, změna! Do třetice se zvuk neudržel na jednom místě. Začíná se pohybovat nejen shora dolů, ale také ze strany na stranu. Jako by někdo šel podél jedné strany bednění a klacek táhl diagonálně. Pozice zvuku opravdu zhruba odpovídá výšce dítěte s klackem. Zrychlil se mi tep, adrenalin pěkně pumpuje.
Klap, klap, klap, klap. Zvuk se blíží k nároží přístřešku a já čekám, že to tím skončí. Zbývají vteřiny. Zbývají centimetry.
Další můj omyl! Zvuk obchází roh a pokračuje další diagonálou po druhé a poslední stěně. Tady už jsem si jistý, že není a nemůže být žádná větev. Otevírá se tam příchod na louku nad přístřeškem (směrem na Kamennou Hlavu).
Sahám do batohu pro foťák! Stále ale zůstávám ve spacáku. Foťák je v ruce a připravený i s bleskem něco cvaknout. Ať se snažím, jak se snažím, nemohu si vzpomenout, co jsem si tehdy myslel. Jestli jsem čekal, že vyfotím srnce, jelena nebo snad něco jiného... Ne, v okruhu pěti kilometrů kolem mě teď v noci nikdo nemůže být! Jsou tu jen ty ruiny. A jsou to jen ruiny!
Klap, klap, klap, klap. Zvuk bude brzy na konci bednění! Dál už žádná stěna není. Jen vstup pod přístřešek. A já!
"Co se stane, až zvuk překročí poslední hranu?" honí se mi hlavou. Foťák je připravený.
Klap, klap, klap, klap. Už chybí jen okamžik. Už je skoro na hraně! Pevněji uchopím foťák. Už je na hraně a...! Nic, ticho! Opět ta klidná a tichá noční krajina. Jako by se jí před pár vteřinami žádný zvuk nenesl.
Opět jsem vylezl ze spacáku a zkontroloval s čelovkou okolí. Nic jsem nenašel. Spánek byl nyní hodně náročný, hlava je plná myšlenek. Na chvíli jsem i zaspal, ale žádné klidné a spokojené spinkání to nebylo.
V půl páté můj mobil rozezněl budík. Pobalil jsem batoh a vyrazil na cestu. Okolí mého nocležiště jsem už znovu nekontroloval. Přes další zaniklé obce Mlaka, Dolní Cazov a Horní Cazov jsem ještě nocí prošel, aby na mne v místech zaniklé obce Horní Světlé Hory (za Strážným) posvítilo vycházející sluníčko. Dále jsem minul zaniklé obce Točná, Josefov, Žďárek. Na Stodůlkách mne pak zahalila mlha a držela se mne až na Poledník, kde výrazně zhoustla.
Na Poledníku (bývalém vojenském zařízení) jsem další noc opět spal sám. Vlastně ne tak docela! Společnost mi dělala myš, která mě opět celou noc budila, když mi opakovaně lezla do krosny a hledala tam jídlo.
