Psal se zrovna 4. listopad 2018, když jsme na našem Instagramu oznámili jednu velkou novinku - BUDEME MÍT VÝSTAVU!
S touto myšlenkou jsme si pohrávali opravdu dlouho, ale buď nebyl čas, anebo jsme nevěděli o ideálním místě, kde by se taková výstava mohla konat.
Vše se změnilo až během podzimu 2018, kdy jsme zavítali na jednu skvělou, cestovatelskou přednášku, do Kavárny dobrodruha v Praze.
Kavárna dobrodruha byla (ano, opravdu byla. Nepřežila totiž pandemický rok 2020, a zařadila se na seznam míst, které koronavirus položil. Mrzí nás to hodně!) první cestovatelská kavárna v Praze, která měla opravdu mimořádnou atmosféru.
Byla to láska na první pohled a hned při první návštěvě nás to napadlo:” Co kdybychom naší první výstavu uspořádali právě tady?”
Samozřejmě se může zdát jako paradox, že projekt Fotíme Šumavu měl výstavu v Praze, ale vedli nás k tomu dva důvody. Za prvé je většina našich fanoušků z Prahy (alespoň podle statistik na Instagramu) a za druhé v Praze bydlíme a trávíme většinu času, takže příprava výstavy v jiném městě nepřipadala z praktických a logistických důvodů v úvahu. Jak jsme během pár následujících měsíců zjistili, vůbec jsme se nemýlili a nebyla žádná strana dát dohromady celou výstavu ani v Praze, natož kdybychom měli jezdit někam dál.
Pankrác
Národní muzeum
Východ slunce na Letné
Karlův Most východ slunce
Žižkovská Věž a výhled z ní
Od první návštěvy Kavárny dobrodruha neuplynul ani měsíc a my už jsme seděli u kafe s Filipem - zakladatelem a provozovatelem kavárny, na kterého jsme chrlili naše nápady na první šumavskou výstavu.
Jelikož je Filip dobrodruh a cestovatel celým svým srdcem, ihned se mu náš koncept zalíbil a dohodli jsme se, že výstavu uspořádáme právě u něj v kavárně.
Tím ale celý proces neskončil, ale naopak začal!
Rozjelo se kolečko vymýšlení, plánování, organizování a připravování.
Nejvíce nám dalo zabrat vymyslet samotný koncept výstavy. Nechtěli jsme, aby se na výstavě objevily jen naše fotky, nebo fotky profesionálních fotografů. Chtěli jsme, aby šanci dostal úplně každý, koho focení baví a naplňuje, protože jsme si uvědomovali, že bez lidí, kteří Fotíme Šumavu podporují, by náš projekt vůbec nedával smysl a nemohl fungovat.
Proto jsme vymysleli hashtag #fotimesumavumavystavu, který mohl každý použít u své fotky, kterou přidal na Instagram. Z takto označených fotek jsme se rozhodli vybrat přesně 100 snímků, které se na výstavě objeví.
Tímto rozhodnutím jsme si na sebe ale ušili pořádný bič, protože za zhruba 4 měsíce, kdy lidé mohli tento hashtag k fotkám přidávat, se pod ní nasbíralo více než 1500 fotek, a vybrat z nich jen 100 byl opravdu nadlidský výkon.
Nakonec jsme to ale přeci jen zvládli, i když to často byla Sofiina volba, a mohli jsme začít s domlouváním tisku a instalace fotek.
S tiskem fotek nám moc pomohli kvalitnifotky.cz, za což jim patří velký dík!
Trochu jsme si lámali hlavu s tím, jak fotky do kavárny umístit. Nakonec jsme zvolili variantu použití speciálních lepítek na zeď. No, nebyl to nejlepší nápad, a jestli bude někdy výstava Fotíme Šumavu 2, speciální lepítka na zeď už určitě nepoužijeme.
Fotky na zdi nedržely, odlepovaly se a spolu s kusy omítky padaly na zem (promiň, Filipe :D). Nakonec jsme ale zvládli přemluvit všech 100 fotek, aby na zdi tak nějak držely a my mohli začít plánovat den D - vernisáž.
Zahájení výstavy jsme naplánovali na pátek 1.3. Byli jsme z toho dne docela nervózní, protože jsme si připravili prezentaci a povídání o našem projektu (proč vlastně vznikl, co jsme všechno už v rámci něj stihli podniknout, o vtipných momentech, které jsme na našich toulkách Šumavou zažili atd.) a trochu začínali mít obavy, jestli to vůbec někoho zajímá, a jestli tam ten večer náhodou nebudeme sami (tedy samozřejmě s našimi rodinami, o kterých jsme věděli, že si to rozhodně nenechají ujít).
Vernisáž měla začít ve 20:00. My jsme byli na značkách už od odpoledne a chystali vše potřebné. S blížícím se večerem už začínala být jedna část našeho dvoučlenného týmu lehce hysterická a propadala panice (ahoj Ani). Dali jsme si tedy protistresové pivo a začali se pomalu těšit na to, co nás čeká.
Trochu nás překvapilo, že první účastníci vernisáže dorazili už kolem 7 hodiny. Byli to ale také poslední hosté, se kterými jsme si stihli říct alespoň pár slov. Během hodiny totiž dorazilo tolik lidí, že zaplnili Kavárnu Dobrodruha skoro až pod střechu.
Byl to krásný, ale malinko děsivý pohled. :)
Přesně ve 20:00 jsme vernisáž zahájili, převyprávěli naše povídání a pak už následovala volná zábava a důkladné prohlížení vystavených fotek.
Během večera jsme vlastně ještě stihli vydražit fotoobraz, který si koupila paní Helenka za 3000 Kč a společně s dobrovolným vstupným a tombolou jsme vybrali cca 8 000 Kč, které jsme věnovali neziskové organizaci Nalezenci Šumaváci, kteří se starají o opuštěné psy a kočky.
V Kavárně Dobrodruha byla výstava k vidění ještě celý březen, během kterého ji navštívila velká spousta šumavských nadšenců a podporovatelů, kterým se výstava, alespoň podle jejich ohlasů, opravdu líbila.
Musíme přiznat, že celé plánování a organizace spojená s výstavou nebyla úplná brnkačka, ale výsledek stál za to a jsme moc rádi, že jsme do toho šli!
Doufáme, že se nám někdy v budoucnu podaří na tuto naší výstavu navázat a uspořádáme její pokračování uprostřed šumavské přírody.
Celý večer se opravdu vydařil, všichni se dobře bavili a vernisáž naší první výstavy jsme skončili až někdy nad ránem. :) Ono končit před půlnocí na Žižkově, to by nebylo zrovna cool. Naštěstí oblíbený punkový klub Bohužel bar má otevřeno do bůh ví kdy! Bylo to super, díky :) - mrkněte na video!
- Anna
Bohužel Bar / Žižkov afterparty
