Poslední víkend jsem se na poslední chvíli rozhoupal a hecnul. Po sotva pěti hodinách spánku jsem sedl do zmrzélho auta a poprvé v životě, ačkoliv mi bude za pár dní 29 let, se vydal za zimním východem slunce v těžkém zasněženém terénu.
Chtěl jsem na relativně blízký vrchol, který nebude otevřený pouze na jednu stranu Nabízí se tedy logicky všechny vrcholy na Prášilsku. Pro mě asi nejvíce pak Ždánidla. Rozhled na všechny strany a pouze 3,5 km od parkoviště, to přece musím stihnout, říkám si den před! Hecnu to!
5:30 budíček, 5:45 odjezd z Horažďovice, 6:27 parkuju, chvíli se peru s tím jak nasadit sněžnice na fotobatoh v těch - 9°C a ztrácím první drahocenné minutky času. Dávám čelovku a jdu po paměti, je to můj oblíbený vrchol. Nicméně raději si svítím, asi pro pocit jistoty, kdybych potkal třeba vlka. Haha, kéž bych ho potkal chudáka vystrašenýho!
Kdo znáte výšlap na Ždánidla, pak mi dáte za pravdu, že prvních 1,5 km je to peklo. Na to jsem trochu zapomněl a v tom sněhu ztrácím další minutky a hlavně spousty sil.Nezdá se to, ale těžká bunda, zimní pohorky, fotovýbava a sněžnice ze mě dělají slušného metráčka. Propadám se a za mnou to pomalu vylézá. Nebe nad hlavou je fialovo-růžové a mně pomalu a jistě dochází, že bych měl zastavit a začít sledovat západ zhruba kilometr a půl pod vrcholen. Zklamání? Nikoliv!
Paradoxně to nejhezčí, co tento východ slunce přinesl se odehrává za mými zády a já to nemám vyfocené. Příroda se probouzí a za mnou jakoby hořel sníh. Sytě oranová barva opírající se do stromů a odrážejíc se od zmrzlého sněhu. Nikdy jsem to do té doby nezažil a neviděl. Udělám pár fotek z místa, kde jsme v tu chvíli byl a jdu dál, nyní už na sněžnicích, bez nich by to už nešlo.
Ačkoliv jsem vyjížděl z Horažďovic za úplného jasna a i v Sušici bylo čisto, tak za malou chvíli máme v údolí moře mlhy. Svatobor jakoby to pomyslně rozděloval a držel. Jdu na vrchol a potkávám borce, cca 50-60 let, solidní výbava, fotí pecky a s úsměvem na tváři chápu, že stihl to, co já ne. Nicméně není tak spokojen a nadšen jako já? Proč?
Prohodíme pár slov a zjišťuji, že borec přijel z Klatov a vycházel už v 6 ráno, bez sněžnic. Fotky nikam nedává, nikde je nemohu vidět. Zajímavé a vzácné v dnešní době. Škoda, zajímalo by mě to.
Na samotný vrchol vylezu cca 15 min po východu slunce, přesto je všude dost oranžovo, především na jihu. Výhledy čisté a je jasno. Lehce vykukují i Alpy. Nejvíc mě ale fascinuje ranní čerstvý vzduch. Dnes poměrně fouká a cítím, jak mi to při každém nádechu roztahuje plíce. Neuvěřitelný. Šumava se probudila, všude je hrobové ticho, jen se stále zvedá intenzita větru a z údolí pod Roklany k nám míří mlha. Dávám face-time domů a během hovoru vidím, jak se mlha neuvěřitelně rychle blíží, takže beru nohy na ramena a utíkám zpět dolů, než mě to sebere.
Během deseti minut je celý hřeben pokryt ošklivou studenou mlhou, možná mrakem, všude extrémně fouká a počasí se změnilo z nuly na sto. Síla. Další typický jev Šumavy.
Dolů už se jde lépe a rychleji, ale mám toho plné kecky. Přeci jen mi celý výšlap trval tam i zpět přes 3 hodiny a to jsem rozhodně neplánoval. Ovšem kladu si v závěru otázku, zda jsem přišel opravdu pozdě?
Je to subjektivní. Ano nebyl jsem přímo na vrcholu při východu, ale to co jsem zažil pod hřebenem a cestou nahoru? To se nepočítá?
Naopak, bylo to skvělý. Byl jsem vděčný za tento zážitek a počasí, které mi dokonale vyšlo. Po zbytek dne jsem si pak v hlavě odpovídal na dotaz mého známého, který mi den předem položil dotaz.
- "Proč to děláš? Pro koho to děláš, k čemu je to dobrý?"
Asi nemusím odpovídat :)
Díky Martin
