Šumava za 5 dní? To přece není problém a možností je hned několik.
V minulém týdnu jsme oslovili sympatickou partu okolo Klárky, která se vydala zdolat Šumavu v týdnu, kdy počasí bylo to právé Šumavské. I tak se dá ale přechod vymyslet a naplánovat tak, aby člověka nic nezaskočilo a cítil se komfortně. Tak se v klidu usaďte a vychutnejte si příběh.
KLÁRA FENCLOVÁ
Šumava za 5 dní
Myšlenka pro přechod Šumavy se zrodila někdy na konci roku 2020 při jednom z výletů v její nejjižnější části. Znáte to, plánování dobrodružství a cílů pro další rok. Všichni už sice Šumavu známe za každého počasí i ročního období, známe její vrcholy a všechna krásná místa. Ale sbalit si batoh na jednodenní výlet nám už nestačilo, chtěli jsme zjistit, zda ji zvládneme projít celou. A tak jsme začali plánovat. Výchozím bodem mělo být Nýrsko, ale jak zjistíte později, tenhle náš plán se nám zhroutil hned první den přechodu. Cílovou stanicí pro nás pak byla Nová Pec, protože nikde jinde nemají lepší smažák. Je potřeba mít motivaci, ne? Teda alespoň Klárka celou cestu nemluvila skoro o ničem jiném. No a to všechno za 5 dní.
Den 1.
Sraz jsme měli na vlakovém nádraží v Českých Budějovicích. Den poté, co se Jižními Čechy prohnala pořádná bouřka. Asi tušíte, jak to bude pokračovat. Jo, vlak měl krásných 190 minut zpoždění. A teď si představte, že jste natěšení na cestu, máte v plánu ujít 20 km na zahřátí a neexistuje žádný jiný spoj, který by vás do výchozího bodu dostal včas. Nevadí, obvoláváme rodinu i kamarády. Nakonec nás zachránila Kubovo mamka, která nás hodila do Železné Rudy. A protože to měl být první den původně cíl naší trasy, po cestě tam jsme vymysleli okruh, stejně dlouhý, a dokonce se stejnými cílovými místy. Nedočkali jsme se tak vlakového dobrodružství, ale asi jsme zas o tolik nepřišli. Potřeba ještě podotknout, že trasu jsme úplně změnit nemohli, protože nejsme zas tak velcí dobrodruzi a měli jsme zarezervované penziony. A narovinu obdivujeme všechny, kteří při takových pochodech přespávají venku. My jsme byli večer opravdu rádi za sprchu a postel.
Sraz jsme měli na vlakovém nádraží v Českých Budějovicích. Den poté, co se Jižními Čechy prohnala pořádná bouřka. Asi tušíte, jak to bude pokračovat. Jo, vlak měl krásných 190 minut zpoždění. A teď si představte, že jste natěšení na cestu, máte v plánu ujít 20 km na zahřátí a neexistuje žádný jiný spoj, který by vás do výchozího bodu dostal včas. Nevadí, obvoláváme rodinu i kamarády. Nakonec nás zachránila Kubovo mamka, která nás hodila do Železné Rudy. A protože to měl být první den původně cíl naší trasy, po cestě tam jsme vymysleli okruh, stejně dlouhý, a dokonce se stejnými cílovými místy. Nedočkali jsme se tak vlakového dobrodružství, ale asi jsme zas o tolik nepřišli. Potřeba ještě podotknout, že trasu jsme úplně změnit nemohli, protože nejsme zas tak velcí dobrodruzi a měli jsme zarezervované penziony. A narovinu obdivujeme všechny, kteří při takových pochodech přespávají venku. My jsme byli večer opravdu rádi za sprchu a postel.
Ale teď už k naší trase. Začátek neboli výchozí bod bylo náměstí v Železné Rudě, šli jsme modré směrem k pomníku A. Kašpara, kde jsme se napojili na červenou, která vede k Čertovu jezeru. Od něj jsme se vydali na Špičák. Počasí bylo úplně super, a tak se nám z rozhledny otevřela krásná panoramata. Krásná ale nebyla jen panoramata, Klárka vám doporučuje navštívit i toalety pod rozhlednou, dlouho prý tak pěkné neviděla . Pak už jen nasvačit a hurá k Černému jezeru po červeno-žluté. Cestou jsme potkali jen pár turistů, za to vláček byl téměř plně obsazen. Dovolili jsme si proto trochu postěžovat na bolest zad od krosen. Přeci jen když člověk není zvyklý, je znát každé kilo. Pak nám došlo, že to je vlastně teprve první den a ještě k tomu nejkratší, takže jsme se shodli, že si záda určitě jen potřebují zvyknout. Nezvykla. Ubytovali jsme se v hotelu pod Pancířem a domluvili jsme se, že se ještě před spaním vydáme (bez krosen) na západ na Pancíř. Chtěli jsme ulovit krásnou západovou fotku dveří, ale jediné, co se nám povedlo bylo seznámení se s místní černou kočkou. Vyfotili jsme si proto alespoň dveře v mlze, což má také své kouzlo, k Šumavě mlhy prostě patří.
Den 2.
Ráno jsme se probudili, záda opravdu nepřestala bolet, za okny déšť. No co, další plány už jsme si překazit nenechali, nasadili jsme pláštěnky, zhodnotili jsme, že vypadáme jako blázni a vyrazili jsme na 25 km. Z hotelu pod Pancířem jsme šli po zelené k pramenu Řezné a dál po žluté s naučnou stezkou. Poctivě jsme se stavěli na každém stanovišti naučné stezky. Možná nám to zabralo déle než kdejaké rodině s dětmi, protože na jejím konci jsme zjistili, že jsme ušli teprve 6 km za hodinu a půl a před sebou máme dalších 19 km. Stále pršelo. Na rozcestí u Gerlovi Hutě jsme přešli silnici a napojili jsme se na cyklostezku směrem k červené turistické trase pod Polomem. Klárka i Sári začaly pociťovat mokro v botách. Z mokra byly po chvilce malé rybníčky. Ty byly snesitelné k rozcestí Pod Polomem. Tam nastal čas na výměnu ponožek a Klárka se dokonce nechala překecat, aby si dala do bot pytlíky. A dobře udělala, Sarah byla líná to udělat a odnesla to puchýřema. Po červené jsme pokračovali až k jezeru Laka. Když jsme tam došli, umoudřilo se počasí a všichni jsme byli nadšení, protože okolí u jezera je opravdu nádherné a na naší trase prostě nesmělo chybět. Od jezera jsme šli po modré směrem na zaniklou osadu Hůrka, kde se nachází kaple sv. Kříže a všichni jsme si museli vyzkoušet zazvonit na zvon porozumění. V Hůrce je také nouzové nocoviště, kde jsme potkali dva trampy, dali jsme se s nimi do řeči a zjistili jsme, že také přechází Šumavu, akorát z druhého konce a s tím, že přespávají právě na nouzových nocovištích. Když jsme viděli to nevyzpytatelné počasí, smekli jsme jim poklonu a oni nás navnadili na skvělé jídlo v Prášilech, kam jsme měli v plánu dojít. Z modré jsme po chvilce přešli na žlutou, konečeně nepršelo, a tak se nám šlo hned o něco veseleji. Po žluté jsme šli až k Vysokým lávkám, kde jsme odbočili doprava na zelenou a přes Formberg hurá do Prášil. Po příchodu tam jsme se rozzářili. Hostinec a naproti cukrárna? To je ta nejlepší odměna. Ubytovali jsme se, dali jsme si skvělou večeři a usnuli jsme asi v 8 večer.
Ráno jsme se probudili, záda opravdu nepřestala bolet, za okny déšť. No co, další plány už jsme si překazit nenechali, nasadili jsme pláštěnky, zhodnotili jsme, že vypadáme jako blázni a vyrazili jsme na 25 km. Z hotelu pod Pancířem jsme šli po zelené k pramenu Řezné a dál po žluté s naučnou stezkou. Poctivě jsme se stavěli na každém stanovišti naučné stezky. Možná nám to zabralo déle než kdejaké rodině s dětmi, protože na jejím konci jsme zjistili, že jsme ušli teprve 6 km za hodinu a půl a před sebou máme dalších 19 km. Stále pršelo. Na rozcestí u Gerlovi Hutě jsme přešli silnici a napojili jsme se na cyklostezku směrem k červené turistické trase pod Polomem. Klárka i Sári začaly pociťovat mokro v botách. Z mokra byly po chvilce malé rybníčky. Ty byly snesitelné k rozcestí Pod Polomem. Tam nastal čas na výměnu ponožek a Klárka se dokonce nechala překecat, aby si dala do bot pytlíky. A dobře udělala, Sarah byla líná to udělat a odnesla to puchýřema. Po červené jsme pokračovali až k jezeru Laka. Když jsme tam došli, umoudřilo se počasí a všichni jsme byli nadšení, protože okolí u jezera je opravdu nádherné a na naší trase prostě nesmělo chybět. Od jezera jsme šli po modré směrem na zaniklou osadu Hůrka, kde se nachází kaple sv. Kříže a všichni jsme si museli vyzkoušet zazvonit na zvon porozumění. V Hůrce je také nouzové nocoviště, kde jsme potkali dva trampy, dali jsme se s nimi do řeči a zjistili jsme, že také přechází Šumavu, akorát z druhého konce a s tím, že přespávají právě na nouzových nocovištích. Když jsme viděli to nevyzpytatelné počasí, smekli jsme jim poklonu a oni nás navnadili na skvělé jídlo v Prášilech, kam jsme měli v plánu dojít. Z modré jsme po chvilce přešli na žlutou, konečeně nepršelo, a tak se nám šlo hned o něco veseleji. Po žluté jsme šli až k Vysokým lávkám, kde jsme odbočili doprava na zelenou a přes Formberg hurá do Prášil. Po příchodu tam jsme se rozzářili. Hostinec a naproti cukrárna? To je ta nejlepší odměna. Ubytovali jsme se, dali jsme si skvělou večeři a usnuli jsme asi v 8 večer.
Den 3.
Ráno jsme si mohli trochu přispat, protože nás čekalo jen 20 km. Navštívili jsme místní obchůdek, nakoupili si čerstvé rohlíky k snídani a něco sladkého na cestu. Ano! máte pravdu, náš 5 denní tour Šumavou byl hlavně o jídle a předem se omlouváme, že o něm ještě párkrát uslyšíte . V obchodě jsme mimo jiné také uloupili pár pytlíku do bot, protože radar nám ukazoval opět celodenní déšť. Tentokrát se ani Sári nenechala dlouho přemlouvat a pytlíky si do bot taky ráda dala. Jediný Kuba měl sbalené nepromokavé pohorky, takže toho déšť nemohl překvapit. Ještě před cestou jsme se zastavili na místní poště poslat domů pohledy a můžeme vám říct, že to bylo nejlepší rozhodnutí. Chvilkové oproštění od telefonů a poslání fyzické památky byl skvělý pocit. Stačilo jen najít schránku a mohli jsme vyrazit po červené k Prášilskému jezeru. No a jak bylo v předpovědi, tak opět za deště. Ale to právě mělo to správné kouzlo a atmosféru, pro kterou tu Šumavu tak milujeme. K tomu velký bonus, že lidí bylo opravdu minimum, a tak jsme si ty krásy a vypařující se lesy mohli užívat jen pro sebe. Dále jsme pokračovali na Poledník, který jsme kvůli rekonstrukci museli vynechat. Pak jsme směřovali kolem Oblíku na Tříjezerní slať, kterou jsme rychle proběhli a podél Roklanského potoka pelášili na Modravu. Intenzivní déšť se na nás podepsal a už jsme se těšili, až se převlečeme do suchého oblečení a dojdeme si na parádní hamburger. Joo a abychom nezapomněli, tak k tomu nesmí chybět pivo. A kam jinam na něj zajít než do pivovaru Lyer, kde o nás bylo náležitě postaráno.
Ráno jsme si mohli trochu přispat, protože nás čekalo jen 20 km. Navštívili jsme místní obchůdek, nakoupili si čerstvé rohlíky k snídani a něco sladkého na cestu. Ano! máte pravdu, náš 5 denní tour Šumavou byl hlavně o jídle a předem se omlouváme, že o něm ještě párkrát uslyšíte . V obchodě jsme mimo jiné také uloupili pár pytlíku do bot, protože radar nám ukazoval opět celodenní déšť. Tentokrát se ani Sári nenechala dlouho přemlouvat a pytlíky si do bot taky ráda dala. Jediný Kuba měl sbalené nepromokavé pohorky, takže toho déšť nemohl překvapit. Ještě před cestou jsme se zastavili na místní poště poslat domů pohledy a můžeme vám říct, že to bylo nejlepší rozhodnutí. Chvilkové oproštění od telefonů a poslání fyzické památky byl skvělý pocit. Stačilo jen najít schránku a mohli jsme vyrazit po červené k Prášilskému jezeru. No a jak bylo v předpovědi, tak opět za deště. Ale to právě mělo to správné kouzlo a atmosféru, pro kterou tu Šumavu tak milujeme. K tomu velký bonus, že lidí bylo opravdu minimum, a tak jsme si ty krásy a vypařující se lesy mohli užívat jen pro sebe. Dále jsme pokračovali na Poledník, který jsme kvůli rekonstrukci museli vynechat. Pak jsme směřovali kolem Oblíku na Tříjezerní slať, kterou jsme rychle proběhli a podél Roklanského potoka pelášili na Modravu. Intenzivní déšť se na nás podepsal a už jsme se těšili, až se převlečeme do suchého oblečení a dojdeme si na parádní hamburger. Joo a abychom nezapomněli, tak k tomu nesmí chybět pivo. A kam jinam na něj zajít než do pivovaru Lyer, kde o nás bylo náležitě postaráno.
Dobře, těch pár piv navíc jsme měli raději vynechat 😅
Den 4.
Ranní bolehlav nebyl nic moc. Ale užili jsme si to, tak co, musíme to vychodit. A na to vychození jsme měli celých krásných 37 km. Neptejte se, nevíme, jak z 29 km mohlo vzniknout 37, ale stalo se. A nebylo to zadarmo. Každopádně cesta to byla krásná. Z Modravy jsme vyšli po červené kolem Modravského potoka, počasí se umoudřilo, a tak jsme si to moc užívali. Šli jsme směrem k pramenu Vltavy a cestou jsme se kochali okolními kopci. Došli jsme k pramenu Vltavy, ale bohužel s hezkým počasí se vnořilo i více turistů. No, ne více, u pramene to bylo jak fronta před nově otevřeným Primarkem v Praze.
Ranní bolehlav nebyl nic moc. Ale užili jsme si to, tak co, musíme to vychodit. A na to vychození jsme měli celých krásných 37 km. Neptejte se, nevíme, jak z 29 km mohlo vzniknout 37, ale stalo se. A nebylo to zadarmo. Každopádně cesta to byla krásná. Z Modravy jsme vyšli po červené kolem Modravského potoka, počasí se umoudřilo, a tak jsme si to moc užívali. Šli jsme směrem k pramenu Vltavy a cestou jsme se kochali okolními kopci. Došli jsme k pramenu Vltavy, ale bohužel s hezkým počasí se vnořilo i více turistů. No, ne více, u pramene to bylo jak fronta před nově otevřeným Primarkem v Praze.
Tak jsme se otočili a opět se napojili na červenou směřující na Bučinu. Turistů neubývalo, spíše naopak. O to více nás mrzelo, že téměř nikdo nezdraví. Ale třeba se to také jednou čeští turisté naučí. Na Bučině jsme si pak dali oběd, teda něco jako boršč. Pak nám došlo, že vlastně máme v nohách teprve třetinu cesty, nějakých 12 km. Ta představa nebyla zrovna příjemná, ale věděli jsme, že nám nic jiného nezbývá. Dál jsme šli po modré, na Knížecích Pláních jsme si dali nanuka, protože konečně na něj bylo počasí. A pokračovali jsme před Žďárecké sedýlko dál po modré, kolem Větrné skály až do Polky. Sáru už trápila křeč v noze, tak si vzala klacek jako oporu, Kuba měl oba malíčky na noze jednou tak velké a Klárka už měla dost své krosny. V Polce jsme si dali asi půlhodinovou pauzu a čekali jsme na posledního člena naší party Tomáše, který se bohužel nestihl připojit dříve, kvůli komplikacím s rekonstrukcí domu. Jen pro ujasnění, Sarah vlastně až do teď dělala křena Klárce a Kubovi. Ale prý jim to nevadilo, tak co. Upřímně už se nám těžko vstávalo, před sebou jsme měli posledních 10 km. Z Polky jsme pokračovali po modré do Horní Vltavice a pak přišla nekonečná asfaltka do Lenory, kde jsme byli ubytovaní. Byl to opravdu asi nejnáročnější den, nicméně cesta byla krásná a my jsme na sebe byli pyšní.
Den 5.
Už od začátku jsme věděli, že jestli to chceme zvládnut za 5 dní, budeme si to muset někde zkrátit vlakem. Sehnat totiž ubytování na začátku letní sezóny nebylo úplně jednoduché, a tak jsme tomu museli trasu podřídit. Z Lenory jsme se proto nechali vlakem přepravit do Nového Údolí. Cestou tam jsme zjistili, že část červené turistické cesty vedoucí na Třístoličník je zavřená, kvůli polomům způsobenými bouřkami. Naštěstí nahoru vede druhá cesta přes Haidmuhle. Prvním vrcholem na naší 23 km dlouhé poslední cestě byl Hochstein. Vyšlápli jsme si schody nahoru a konečně jsme se dočkali našich nejoblíbenějších výhledů. Pokračovali jsme přes Třístoličník, kde jsme se občerstvili. Ale jen lehce, protože už jsme se nemohli dočkat toho skvělého smažáku v Nové Peci. Od Třístoličníku vede podle nás jedna z nejhezčích stezek na Šumavě. Po vrstevnici jsme došli k Trojmezné a po chvíli k i Trojmezí. Pak už jsme před sebou měli jen jeden poslední a nejvyšší vrchol Plechý. Náš oblíbený. Sarah s Tomášem tam byli na prvním výletním rande a Klárka s Kubou se tam dokonce zasnoubili. Je to zkrátka naše srdcovka. Z Plechého jsme pokračovali po červené dál, sestup nebyl úplně příjemný, hlavně kvůli mokru a blátu. Ale zvládli jsme to a po modré dál směrem na Říjiště to byla už pohoda. Říjiště byla naše poslední občerstovací stanice na cestě před cílem. Začalo nám docházet, že už jsme vlastně skoro v cíli a jak moc to uteklo. A hlavně jak moc to bylo super. No nic, smažák čekal. Kus jsme šli po zelené a pak se u rozcestí Rossbach napojili na žlutou. Poté jsme došli až do Nové Pece, kde jsme se konečně dočkali naší odměny. Nejenom jídla, ale hlavně uvědomění si, že jsme to opravdu zvládli. Že jsme ušli 130 km za 5 dní. Že jsme viděli to nejhezčí ze Šumavy. Že jsme zvládli déšť i mokré boty. Že jsme se skoro celou cestu smáli. A že to bylo skvělé!
Už od začátku jsme věděli, že jestli to chceme zvládnut za 5 dní, budeme si to muset někde zkrátit vlakem. Sehnat totiž ubytování na začátku letní sezóny nebylo úplně jednoduché, a tak jsme tomu museli trasu podřídit. Z Lenory jsme se proto nechali vlakem přepravit do Nového Údolí. Cestou tam jsme zjistili, že část červené turistické cesty vedoucí na Třístoličník je zavřená, kvůli polomům způsobenými bouřkami. Naštěstí nahoru vede druhá cesta přes Haidmuhle. Prvním vrcholem na naší 23 km dlouhé poslední cestě byl Hochstein. Vyšlápli jsme si schody nahoru a konečně jsme se dočkali našich nejoblíbenějších výhledů. Pokračovali jsme přes Třístoličník, kde jsme se občerstvili. Ale jen lehce, protože už jsme se nemohli dočkat toho skvělého smažáku v Nové Peci. Od Třístoličníku vede podle nás jedna z nejhezčích stezek na Šumavě. Po vrstevnici jsme došli k Trojmezné a po chvíli k i Trojmezí. Pak už jsme před sebou měli jen jeden poslední a nejvyšší vrchol Plechý. Náš oblíbený. Sarah s Tomášem tam byli na prvním výletním rande a Klárka s Kubou se tam dokonce zasnoubili. Je to zkrátka naše srdcovka. Z Plechého jsme pokračovali po červené dál, sestup nebyl úplně příjemný, hlavně kvůli mokru a blátu. Ale zvládli jsme to a po modré dál směrem na Říjiště to byla už pohoda. Říjiště byla naše poslední občerstovací stanice na cestě před cílem. Začalo nám docházet, že už jsme vlastně skoro v cíli a jak moc to uteklo. A hlavně jak moc to bylo super. No nic, smažák čekal. Kus jsme šli po zelené a pak se u rozcestí Rossbach napojili na žlutou. Poté jsme došli až do Nové Pece, kde jsme se konečně dočkali naší odměny. Nejenom jídla, ale hlavně uvědomění si, že jsme to opravdu zvládli. Že jsme ušli 130 km za 5 dní. Že jsme viděli to nejhezčí ze Šumavy. Že jsme zvládli déšť i mokré boty. Že jsme se skoro celou cestu smáli. A že to bylo skvělé!
A co sebou na trasu? Doporučujeme dvoje boty, protože počasí je nevyzpytatelné. Ale hlavně dobrou náladu! I když tu vám Šumava vykouzlí za každé situace 😊
A jestli jste to dočetli až sem, tak si koukejte sbalit batohy a vyrazit.
Šťastnou cestu!
Sarah, Klára, Kuba a Tomáš.
Sarah, Klára, Kuba a Tomáš.
Sarah, Klárko, Kubo a Tome, my moc děkujeme za reportáž z vaší cesty a věříme. že jste motivací pro spoustu dalších turistů a milovníků Šumavy, kteří se třeba na přechod nevydali jen kvůli strachu z nocování pod širákem na nocovištích.
Martin
