Jsem zase na Horažďovicku, já vím, ale asi to potvrzuje, že jsem se vrátil z Prahy do dobré lokality.
Nejprve, než se pustíme do povídání s Mírou, bych rád uvedl, že nejsem žádnej milovník masa a že si plně uvědomuju a soucítím se všemi vegan/vegetarián názory, mám spoustu přátel, kteří nejí maso a sám často navštěvuji veganské podniky.
Nicméně u Míry jsem byl bez šance! Má to fakt dobrý a je mistrem řemesla. Navíc to vše dělá na XXX let starých strojích a celý to má takový punkový nádech, což mi přišlo sympatický.
Náš osobní příběh je na dlouhé vyprávění, ale Míru tak nějak znám díky jeho kapele, pak asi díky tomu, že jsem mu dal občas nějaký ten gól, proto chytat mu jde hůř, než salámistovat a pak hlavně znám jeho přítelkyni. Aby to nevyznělo blbě, tak ji znám skrze společný koníček, kterým je focení. A taky nám fotila pár fotek na svatbě.
Tak mu pojďme dát pár otázek, mezitím co připraví na párky a bude dělat klobásy.
Kolik ti je, odkud pocházíš kde nyní žiješ a jaký je tvůj vztah k Šumavě?
Je mi 25 let a pocházím z Hradešic č.p.3, kde stále bydlím a jsem za to rád. Z patra našeho domu totiž dohlédnu na Svatobor. Šumavu mám moc rád nejen proto, že jsem díky ní a díky Fotíme Šumavu potkal svou milou Klárku, která to zaplaťpánbu vnímá stejně. Nesmí se ale zapomínat na naše Pošumaví, protože krásy například Buděticka, okolí Nalžovských hor, Kolince a podobně taky stojí za procházku.
Co jsi studoval a dělal když si byl mladík?
Po ZŠ v Horažďovicích jsem vyrazil rovnou do Prahy na Střední průmyslovou školu potravinářských technologií, obor Technologie zpracování masa a masných výrobků. Pomohlo mi to hlavně v tom, že jsem se o sebe musel postarat a že jsem hned v prvním ročníku narazil na pražského řezníka Fandu Kšánu, který tou dobou rozvíjel začínající firmu Amaso a později obchod Naše maso. Začal jsem k němu po škole chodit na brigády a vydržel jsem tam sedm let po celou dobu studia. Po střední jsem totiž ještě pokračoval na ČZU, obor Živočišná produkce. Bakalářský titul jsem sice dokončil, ale popravdě jsem měl zájmy spíš v řezničině a hudbě, takže dál jsem nepokračoval.
Popiš svoji cestu k Salamistovi, možná i historii rodiny, ať to celé dává všem smysl!
Myšlenka stát se Salámistou vznikla někdy v roce 2019 při posledním ročníku na výšce. Měl jsem vizi, že budu rok po státnicích jezdit po řeznictvích, které jsem měl vytipované, a živit se v podstatě jako dříve tovaryši. No a k tomu, že budu psát blog a socky o tom, kde jsem byl a co jsem tam dělal. Kámoš z kapely je šikovný markeťák, bývalý spolubydlící ajťák a sestřenka grafička, hotovo. Takhle to fungovalo do covidu. Pak jsem si našel stabilní práci a začalo to být nezajímavý. Zkusil jsem rozhovory, recepty a díky Klárce mam i spoustu fotek ze zabijaček a grilovaček. Prostě rozjíždím brand, teď to zase dostane vzpruhu a jednou si na salamistovi budou moct lidi objednat salam online.
Jinak, vysvětlení k tomu stát se řezníkem, na zástěru si nechat vyšít salám a říkat si salámista bylo jednoduchý. V domě, odkud pocházím, dokonce v bytě, kde bydlím, se mezi lety 1880-1950 vyráběl uherský salám. Prapraděda František Panuška, praděda Karel Panuška a děda Miroslav, ti všichni byli řezníci v Hradešicích a moje logo je v podstatě jejich logo. Měli mimo jiné ochranou známku na První českou výrobu uherského salámu. L.P. 1880 František Panuška. Vše už bylo vymyšlené, jen to lidská závist a posranej komunismus zhatili. Tak holt to znova nahodime a uvidíme.
Popiš svoji cestu muzikanta
Hudba je mé druhé já asi hlavně z té máminy linie. Hrál jsem 9 let na housle a posledních cca 12 let hraju na trubku. V Praze na škole jsem se seznámil s partou super kluků, hrajeme a říkame si Brass Avenue. Je to skvělej ventil od někdy dost náročný práce v řeznictví.
Kde všude si sbíral zkušenosti a kde je ještě chceš sbírat?
Amaso a Naše maso už jsem říkal, ale tam mě to nadchlo a motivovalo dál, a možná proto jsem do toho tak zapálenej. Už na střední jsem o prázdninách jezdil do koňskýho řeznictví v Bavorsku, kam jsem se v rámci tovaryšské cesty podíval znovu. Pak jsem byl v Herefordu u Neila Powella (britská řeznická kapacita) a na poslední zastávka před covidem byl Wassertründingen a řeznictví Engelhardt. Teď už jsem 3 roky v Angusfarm, kde je to taky fajn zkušenost. Nicméně k 1.7.2023 tam končím a posouváme se s Klárkou na Nový Zéland. Tam bych si chtěl zase ozkoušet třeba zootechnickou činnost a určitě najít nějaký vyvoněný řeznictví. Vysněný podnik, kam se ale chci letos aspoň podívat, je Victor Churchill butcher v Sydney, přes které na Zéland poletíme.
Tvůj dosavadní největší úspěch / zážitek?
Za úspěch považuji kvalitní výrobek nebo každou dobře a efektivně odvedenou práci. Když něco trvá a je s tím crcání, tak mě to rozčiluje.
No a zážitek z oboru… když úspěšně skolíš býka, který je cca 10x těžší než ty, zážitkem bych to nazval.
Kdo je tvůj vzor v oboru?
Vzorem pro mě stále zůstává Fanda Kšána. Kdykoli ho potkám, má nějaký nový nápad, nový směr. A je v pozici, ze které se lecos dá zrealizovat. Přemýšlí nad budoucností našeho oboru a to se mi líbí. Těch lidí, co mě něco naučili je ale mnoho, takže když ma byt jeden, je to Fanda.
Co bys delal kdybys nebyl řezník?
Myslím, že kdybych místo do řezničiny šlápnul v těch 15 do muziky, mohl jsem dělat to. Jinak bych si sám sebe dokázal představit i někde v zemědělství.
Míro moc díky!
Přeju ti hodně úspěchů a ať nadále děláš v životě to, co ty chceš a přináší to ostatním radost. Užijte si Zéland a snad někdy u vychlazený Plzínky s kusem tofu a zeleninou!
A vy ostatní určitě nezapomeňte na tyto odkazy a podpořte Míru tam, kde můžete a bude vás to bavit.
Díky - Martin
